1.7.2022
Z Liberce vyjíždíme se čtyřminutovým zpožděním, snad to doženeme. Je 2:49 a na silnici zdaleka nejsme sami. I bez navigace zvládáme včas naložit pražskou sekci, zde se vracíme pouze pro králičí uši a vnímáme hrdé Vilíkovo rozhodnutí, že už spát nebude, neb již 6 hodin spal. Prahou projíždíme bez navigace, jsme totiž fakt dobří. Okolo Berouna spí již celá osádka, Vilík se krátce probírá a vyžaduje zastávku kousek za Plzní. Tož bereme benzín maloučko dříve, než bylo původně plánováno a přestože jsme u Shellu, wc je tu bezplatné. Snad nikdo z osádky nezaznamenal překročení hranice, tak jemně jedou ty japonský stroje.
Řízky od babičky začaly mizet až někde za Norimberkem, kde rovněž osádka začala otvírat oči. Snídaně probíhá v činorodém ruchu, kdy jednak je probírána žádost jendoho z účastníků soutěže o prémiový bod za to, že pochopil pravidla (jury zamítla), jednak se precizují otázky prvního dne. Rovněž jsme v souladu s jednou soutěžící zjistili, že vlastně odpovědi lze směle psát na whatsapp Yody a jsou pro zbytek stejně neviditelné... jo, až to budeme dělat tak posedmé, bude to už bez chyb.
Oběd v Baden-Badenu zajistil McDonald, Vilíkv maxik nepřekvapil, Fančin double již ano. A pak ještě dojela řízky... Hranici přes Rýn Vilík fotí a zadává do soutěže, to už jsou fakt všichni vzhůru a na palubě vládne bezvadná nálada. Vilík s Fáňou si užívají nabitých mobilů a vypadá to, že obrazovky prodřou ještě dnes. Všichni se těšíme na vyhlášené francouzské odpočívky, tentokrát především Fanča vyžaduje zastavit už u první mýtné brány. Ale protože jsme ve Francii, mají zavřeno a i Fany klesla hluboko a navštívila lesík. Za chvíli ovšem zastavujeme na té správné aire a ta nejen že je funkční, ale dokonce fakt čistá, naprosto nefrancouzsky.
Opouštíme dálnici a posledních cca 20 km jedeme Burgundskou krajinou, nekonečné vinice a lány obilí (tady již sklizeň běží), bílé obrovité krávy na každé louce a vesnice úplně jiné, než známe z domova. Jen Fanča připomíná, že v Itálii jsou podobné...
Domek na první 3 noci jsme našli bez potíží, Fanča též objevila klíče (posléze majitelka zprávou potvrdila, že klidně ať jdeme dál, uděláme si pohodlí, že nevidí jediný důvod se s náni vidět) a tu nastala první taková nepěkný věc. K wifi neznáme heslo. Vilík prošel veškerou tiskovou dokumentaci, slzy v očích, ale nerozchodili jsme to. A tak místo čumění jdeme kontrolovat zdejší technickou atrakci - máchadlo+močidlo+napajedlo allinone. Postavili si to 3 roky před revolucí a dosud to funguje, i když množství pulců jasně ukazuje, že už se to moc nepoužívá. Mají tu i poštovní úřad, kostelík a snad prý až 90 obyvatel. tak díky nám narostli o 4%.
K večeři makaróny s rudou omáčkou a mletým hovězím, trochu zbylo, ale před čištěním zubůch to dojeli, aby se to do rána nezkazilo. Jo, a vlastně před atrakcí polévka, jasně že hrášková Vilíkovi a rajčatová Fanče. Po večeři ještě Montreal - víme jen, že je tam kostel. No a ten teda je parádní! Ovšem bohužel zamčený. Zvažujeme, že to ještě zkusíme jindy, budeme-li stíhat, moc krásný barák je to. Cestou zpět ještě zastavujeme u antického mostku, pravda, mocně zakopřivený, ale pěkný, funkční, ne jako D1.
Večer studijní povinnosti - Asterix, zítra bude potřeba.
Album s pár obrázky zde

2.7.2022

Vstávání na burgundském venkově patří k nejsmutnějším - vůbec se nechce. Ovšem to by ve výpravě nesměli být nespavci a děti to nejsou. A tak jsme mohli vyfotit "zámek", či co to je nad naší ubikací, v krásném šikmém ranním slunku. Rovněž sousedku krávu jsme zachytili.
Jakmile se podařilo polovinu výpravy vydolovat zpod duchny a zaházet perníkem, naházeli jsme se do auta. Zvlášť Yodu bylo třeba intenzivně přemlouvat, evidentně se s kufrem nezkamarádil a prostě si lehá, nejlépe na záda, že on teda nastupovat nebude. Rukou společnou a nerozdílnou jsme ho ale vynesli, dnes poprvé, nikoli však naposled.
První postupový cíl byl prostor Alesie, kdysi galské sídliště, pak místo krutého galského vyhladovění Ceasarem (a tedy velkým vysezeným vítězstvím), posléze výstavného živého města plného obchodů (butiků tu píší), ba i slévárna bronzu zde byla. Prolezli jsme vykopávky opravdu důkladně, Fany měla k dispozici tablet s přesnými zastaveními a nešlo jinak, než vše řádně projít, prohlédnout a videa odkoukat. Je ale třeba přiznat, že vizualizace v tabletu byly excelentní.
Kratičce jsme se zastavili i v místě bojů, kde stojí obrovská socha poraženého Vercingétorixe, k němuž se Napoleon III. takto hrdě přihlásil. Za znímku stojí snad i to, že jediná v Burgundsku stojící jezdecká socha Jany z Arku je nedaleko od Vercingetorixe, ovšem tu žádná mapa neznačí a žádná šipka k ní nevede. Že by trvalé špinavé svědomí burgundských, kteří Janu Angličanům vydali?
Další zastávkou na krušné cestě byl pramen Seiny. Zajímavostí je, že Paříž vykoupila pozemky prameniště, takže jsme vlastně jeli do Paříže. Rovněž lze považovat za zajímavé, že i výstavbu umělé jeskyně a sochu víly zanechal svým poddaným císař Napoleon III. Jo, kdyby se u Sedanu snažil aspoň tak jako u sochařiny, mohly být dějiny úplně jinak. Pro nás nastal čas hluboké deprese. Již z Alesie jsme vyjížděli s tím, že šofér sleduje navigaci a cestu (jeden pár očí) a zbývající 3 páry se budou intenzivně zabývat objevem restaurace nebo něčeho takového. Zjistilo se totiž, že banány a tatranky jsou naprosto nedostatečným zdrojem síly. Krapet jsme si to všehno zkomplikovali požadavkem, že hospodský musí brát platební karty nadnárodního vydavatele. Mladší část výpravy neuměla pobrat, že v zemi michelinských hvězdiček mohou existovat restaurace, kde se nevaří, podávají se pouze nápoje a pokud náhodou narazíme na kebab, tak jen za hotové. Ale u pramenů Seiny jsme ještě měli jakous takous naději, že jednou to vyjde.
Od pramenů jsme vyrazili k Bussy Rabutin, aby se děti mohly ošklíbat nad uvolněnými mravy dvora Ludvíka XIV. a doufali jsme, že u zámku nějaká restaurace bude. Je zde pouze kavárna a navíc přes oběd má zámek zavřeno, jedeme tedy do nedalekého většího města - Montbard - kde přece hospoda musí nějaká být. Zkrátím to - v Aldi jsme nakoupili šunku a bagety, Fany navíc sendvič, a na odpočívadle u silnice jsme si udělali takový picknick. To mám za to, že jsem prosazoval ideu veřejného stravování, když už jsou ty děti velký. Vzdali jsme návrat do zámku a jedeme přímo do Fontenay Abbay, protože i zde zavírají poměrně brzy. Opět jsme se dostali do spárů jistě dobře míněného plakátku, kde ovšem vytiskli povinná zastavení a Fanča nepovolila ani jedno přeskočit. A přitom z náčrtku nebylo snadné určit přesné místo v rajské zahradě, kde se máme zastavit, navíc na lokaci čísla 6 stála výprava s ukecaným průvodcem a ne a ne se hnout a my museli čekat, neb kdo se nepostaví na správné místo, jakoby tu ani nebyl. Ale i díky tomu jsme mohli vidět hnízdiště netopýrů včetně poměrně vysoké vrstvy výkalů; že se cisterciáci zabývali i výrobou guána jsem fakt nevěděl.
Místo erotiky na zámku (fakt nestíhatelné) jedeme domů - umíme tu totiž uvařit sekanou s bramborem, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. A především Yoda kvitoval kanapíčko, děti se chopily svých mobilů a i když tu není wifi, prostý šudláním obrazovky si snižovaly abstinenční příznaky. Až závěrem přešly na regulérní studium - první díl Třech mušketýrů - je třeba se nachystat na Gaskoňsko, když zítra Burgundy finalizujeme.
Něco obrázků z cesty je zde.

3.7.2022

Ranní skřípění zubů vstávajících mladších členů výpravy se stává již tradičním znělkou. Naštěstí Yoda ignoruje jejich názor a tahání z postelí bere za svou základní činnost, na rozdíl od nich on je po ránu čilý. Večer to mají opačně. Starci naopak po ránu psíka venčíce květiny místní obdivují.
Slíbili jsm ednes méně automobilismu a trochu zábavy, to první vyšlo dobře. Vézelay - první a asi největší cíl, pro Vilíka veliké zklamání, čekal prý něco mnohem obrovštějšího a hezčího tak nějak jinak. Pravda, kus byl v lešení a motalo se nám tam něco turistů a navíc patrně probíhala nějaká pouť nebo tak něco podobného, protože se zde srocovaly davy lidí s jakýmisi místními vlajkami a počet samopalníků všude okolo byl taky na naše poměry vysoký. Ale v kostele bylo volno, zapálili jsme svíčku a Fany u ostatků Máří Magdaleny vypsala přání, prý dokonce anglicky (možná opravdu, protože to spisovala 10 minut) a řádně jej vhodila do přeplněného košíku. Počítám, že ještě letos dojde na splnění, ale jisté to prý není.
Z Vézelay jsme sjeli z kopce do Saint Pere, kde podle mých očí je podstatně krásnější kostelík Panny Marie, protože fakt gotický nepřeplácaný. A dokonce nás pustili dovnitř a pro mne překvápko - jedná se o kostel katedrální architektury, jakých v česku je pomálu (tuším, že 3). Je jen škoda, že asi chystá rekonstrukci, části soch porůznu naskládané, jendou to bude úplná paráda, teď trochu šmucik.
Dnes se nenecháme nachytat na francouzskou pohostinnost a víme, že hledáme creperii či pizzerii, jedeme do velkého města Avallon a tam určitě bude hospod jak máku. Zkrátím to - po strastiplné cestě jinak snad i pěkným historickým jádrem se zastávkou v místních informacích (paní nám vydala mapu se spoustou vyznačených restaurací, ale netušila, která je otevřená) končíme u dvou arabů v pizzeria-kebab-hamburgerárně, kde jsme zakoupili 3 kebaby s hranolkama a jednu úplně čerstvou pizzu dohromady v ceně předkrmu v restauraci, a pod platany pěkně po turisticku jsme to zdlábli. Dokonce ještě omáčky nám zbyly.
alší zastávkou je jeskyňka Grand Cave v Arcy-sur-Cure, kde ovšem prohlídky jsou plně organizované s perfektním francouzským výkladem prošpikovaným několika anglickými větami (i tak jsme měli problém s porozuměním) a čekali jsme pů druhé hodiny, než nás vpustili, protože se nepředřou, že. Tím samozřejmě umožnili Fanče mocně se zamilovt do plyšového netopýra, ale vyměnila jej za nanuk, to jsme ještě zvládli. Rvněž jme pracovně prozkoumali několik jeskyněk volně přístupných v masivu, mírně jsme si odpočinuli. Vlastní prohlídka vůbec nebyla špatná, krápníky zde utvořené jsou vskutku krásné a některé síně přímo velkolepé, ale ta největší hvězda - nástěnné malby zvěře doby ledové - trochu zklamala. Jednak malby poněkud ošintěla wapková očista provedená kdesi v sedmdesátých letech minulého století, jednak kresby jsou na stropě sálu, který je poměrně nízký a divák sleduje strop pod úhlem nejvýše tak 45st. Určitě každý by měl mamuta poznat i bizona či mědvěda, ale přiznám to - mně se to nepovedlo. Snad příště. Negativní otisky rukou jsem naopak zaznamenal, ale zase zde pro změnu byl zákaz focení a já jej dodržel.Negativní otisky vznikají vlastně sítotiskem - umělec uchopí barvu do úst, přiloží tlapku na stěnu a prská. Tím vzniká ono umění, jež bych též mohl zkusit, trochu jsem zviklal Vilíka, třeba to doma někde provede.
Poslední atrakcí mělo být lanévé centrum v Avallonu, ovšem v 17 zavírá... Mají to divné zvyky v Burgundsku při neděli, ale co naplat. Slzy v očích části výpravy zaplácla krupicová kaše a samozřejmě radost z balení, ráno brzy vyjíždíme.
Něco fotek z dneška zde.

4.7.2022

Dnes opět dlouhý přesun a tedy málo času na kulturu, vzdělávání a zábavu. V autě jsme odposlouchali 2.díl Letopisů Narnie, mé báječné výklady bitev v okolí Tours a Potiers nepadaly právě na úrodnou půdu. Protože děti jsou poslušné a vstaly dle přání babičky na 6.hodinu, jsme v 10 v Tours a smíme zde zastavit (bylo to nějakého přemlouvání, protože jsme povinni dostaviti se na ubikaci do 18.hodiny a máme to s vykřičníkem) a stálo to za to. Konečně děti vidí pořádný kostelík, nádherné vitráže, bohužel část interiéru v lešení. Díky frontě na wc bylo dost času na dostatek fotek.
Druhou zastávkou bylo Poitiers, dodnes se prý odborníci (teď nevím, zda angličtí nebo sovětští) dohadují, zda Martel porazil Maury s Akvitánskými u Poitiers či u Tours, a tak jsme si to chtěli prohlédnout i zde. Ovšem ve Francii v poledne jsou kostely uzavřeny, zřejmě. Tloukli jsme na vrata jak katedrály tak křtitelnice, vše zbytečně. Asi bylo usouzeno, že dost bylo gotiky ( s takovým tvrzením já nemohu v žádném případě souhlasit) a máme prostě stihnout ten deadline. A protože oběd jsme vyřešili opět nějakým tím obloženým chlebem, nebylo na cestě žádné zdržení a v 17:30 jsme žebrali o klíče. Fanča ukázala paní za pultem, jak se zdvihají králičí uši a skoro to vypadalo, že by nám odpustila fee. Tak nám aspoň vydala wifi modem, tím jsme si u dětí našplhali víc jak gotikou.
Po večeři (Vilík si dal jelení ragů, Fanča kuřecí s rýží) jsme se vydali okouknout to moře. Při pohledu z útesu konstatoval Vilík, že vlnky jsou malé a dobře takové moře zná. Když ho pak jedna vlnka otočila komplet pod sebe, zjistil, že měl v kapse telefon... Inu, oceánské vlnky jsou zrádné.
Zdejší televize neabsorbuje USB, takže večerní film byl jen na tabletu. I tak už aspoň vědí, že Gaskoňci jsou hrdí, a to je počítá.
Několik fotek z dneška je zde.

5.7.2022

Dnes byl slíben den flákací. Vilík potřeboval dospat pátek (nepovedlo se, vstával již v půl desáté), původně vlastně nebyl až tak moc žádný plán. Největší chudák byl vyslán do obchodu, který jediný nabízel své služby již od 8. Otevřel ovšem až v 8:30. Ale bagety byly ještě teplé, to se musí nechat. Je to trochu nepříjemné zjištění, ale Lidl na konci světa je lépe zásoben, než ten v Liberci.
Čestvé croisanty umožnily vstát Fanče, Vilíka vyhnala tím, že mu řekla, že se jde do vln s babičkou, Yoda se mnou vaří oběd - obalovanou tresku s brkaší. Poprvé v životě jsem použil mačkadlo, pravda, rozpadlo se, ale kaše byla sežrána, takže patrně ok. Nejspíš to bylo tím, že děcka zjistila, že z písku lze stavět hrady a tedy postavily, co šlo. Nejen tedy vlny, když ty rozhodně vítězily.
Poo chvilka čumění, když už jsme teda nakoupili ta data. Poté hledáme slíbenou nejdelší pláž. Což o to, sice s komplikací (když ve Francii přehlédneš sjezd, platíš dvakrát peage), ale pláž jsme našli. Ovšem škrtnutý psík na velliké ceduli nám trochu zkalil radost. I obešli jsme ohraženou pláž, prodrali se horkou pouští, kde Yodovi tlapky vařily a radostně se vrhli do vln. Když jsme se tak chvilku vrhali, přijel důležitý muž v jeepu s tm, že děti tu mají vrhání do vln zakázáno, naopak psi mohou být právě tady. A děti pěkně na organizovanou pláž. Tož jsme šli ryč.
ZAs tak krutě moc nám to nevadilo, měli jsme alternativní plán - minigolf. Odložili jsme Yodu s babičkou v apartmínu a vydali se hledat 18 jamek. Ukázalo se, že systémy zdejších jednosměrek jsou nad síly map.cz, ale dokázali jsme to! A dali jsme plných 18 jamek a že vůbec nebyly lehký.
Po golfu ještě jednou vlny na místní pláži, kde psíky řekněme tolerují (a hlavně v 9 večer už tam jsme jediní střízliví), západ slunka nad mořem a Nekonečný příběh na tabetu. Je 23.12 a ti bídáci nechtějí jít spát! To zase bude ráno...
Několik obrázků (ano, hodně z vln, ale ono se nic jinýho nedělo, a pak je tu něco paběrků od Vilíka, on to dosud tajil) je zde.

6.7.2022

Budíček před jedenáctou je vždy nepříjemný, a my vyjížděli už v půl osmé! Cílem je Bordeaux, přiznám, že moje dávná touha. A musím říct rovnou, že je pak jasné, proč to víno odsud je tak dobré, nejspíš ten mnohaletý vliv Angličanů je tu znát. Město živé, uličky přeplněné a záchody v Mc'Donalds na kód. Brouzdaliště Zrcadlo uchvátilo dokonce i Yodu, který tak nerad vlhčí tlapátka, děti bylo těžko hnát dál. Katedrála nádherná nejen velikostí, Vilíka překvapil nízký počet Marií a naopak vyšší počet zpovědnic. Všechny pak překvapil strikní polední klid uvržený na věž a tedy jsme zuby skřípajíce bez vyhlídky a překonání 233 schodů vyrazili na další cestu.
Další postupný cíl je Duna de Pyla, největší snad to kopec písku (nechápu, proč u nás tak oste cena této komodity) v Evropě. Děti lezly pískem, já spořádaně po schodech a byl jsem rád, že tu věž zavřeli... Nahoře krásný výhled, dokonce tak krásný, že i Vilík si všimnul a Fanča pochvalně jednou broukla.
Předchozí večer Jindra strávila vyhledávání Dog Friendly Plage, mají tu na to speciální web, tak vypíchla jednu při cestě a jedem. My staří máme v dobré paměti, kterak si Najtík ve Španělích užíval vln, chtěli jsme Yodovi přinést podobnou radost. Tímto jsme dětem předvidli názorně, že co je psáno na internetu ba dokonce anglicky nemusí být vždy pravdou. Pes byl významně škrtnut a do dun byl zakázán vstup pro změnu všem. Ale protože děti byly hodné, plakaly, že musí do vodičky, tak je dědeček vykoupal. Tři čtvrtě hodiny skoků do vln je zcela zklidnil, i když je třeba přiznat, že ještě stále nezasytil.
K pozdní večeři panenka na cibulce s bramborem zahučela i do Fanči bez jediného slova odporu, o Vilíkovi nehovoře. Zdá se, že pohyb jim svědčí, sokolíkům.
Několik obrázků z dnešního objevování je zde.

7.7.2022

Dnes nebyl budíček tak krutě brzy, ale přece Vilíka trochu zmohl, protože podle něj slušný lidi před půl desátou nevstávají. Jenže v půl desáté otvírají akvárium v Biaritzu, a to byl náš dnešní cíl, tedy ten první. Bohužel Yoda mezi žraloky nesmí, tak se s ním potuluji v okolí akvária a vůbec to tu nemají ošklivé, například je tu jeden z mnoha západních konců Evropy a cesta k němu je přes most nad rozbouřeným mořem a Yoda se vyznamenal, neb to přešel. Celkově byl velmi populární a část jeho popularity dopadala i na mne, takže mě řada mladých žen o cosi žádala a dělala si s námi selfie. Uvnitř se muselo dít rovněž cosi významného, protože děti vyprávěly jedno přes druhé, a to u biologických témat není úplně obvyklé. Jak jsem se doslechl, akvárko vlastně bylo dost chabé, neb tam nebyl wobegong. Ale kanic k nadšení Vilíka byl přítomen spolu se žraloky. Fanča se věnovala subtilnějším zviřátkům - želvy, koníci, červi jacísi... Prostě úspěch.
Katedrála v Bayonné byla vzata na milost jen díky tomu, že v její blízkosti je crepérie. Děti daly 2 crepy a možná by daly i 3, pak ovšem byly zaujaty výběrem odměny pro neplnoletého vítěze soutěže v místním chocobutique a spokojeně se přesunuly do katedrály. Vilík počítal Marie a zpovědnice a ani si nevšiml, že oltář není z jednoho kusu kamene, což prý je povinné. Ale pěkně velikých varhan si snad všimli oba. Doufám.
Pak už nastalo dvoufázové loučení s mořem - napřed u kamenné pláže, která při odlivu ale vůbec pěkná nebyla (což Fanče nebránilo v nasbírání zhruba 2 tun kamínků do potřebné sbírky) a po večeři s tou "naší" městskou pláží, kam smí i Yoda a jsou tam vlny a písek a vůbec by to šlo tady celé prázdniny pobejt a proč vlastně se jede někam dál a vlastně i s těma katedrálama by to tady bylo lepší a prostě loučení.
Několik obrázků z dneška (akvárium je od Fanči) je zde.

8.7.2022

Opouštíme apartmán ještě před otvírací hodinou v Lidlu, nikdo neprotestuje, všichni spí s bagetou v ruce, jsme všichni evidetně již vycvičeni. Přesouváme se do Andorry, kde máme strávit tři noci v aparthotelu.
Původně jsme chtěli zvládnout návštěvu Lurd, ale usoudili jsme, že je to nestíhatelné. A tak první zastávka byla v St-Bertrand de Comminges, opevněném to kostele na cestě do Compostely. Dnes je to jedna z panátek UNESCO, zahrnutá ovšem mezi významné památky především pro tu cestu. Vesnička = hrad by ale stála sama za ochranu, neb jest velice půvabná (a patrně i díky dnešní ochraně příslušně zvelebená a turisticky přátelská, ovšem založili ji Římané zhruba 600 let před Sámem) a je v ní poměrně slušná koncetrace restaurací, i když tedy otvírají až ve 12. A tak místo honu na zázraky v Lurdách se cpeme místní specialitou - kohout i perlička skutečně velmi dobré, děti obdržely sekaný řízek s hranolky a rovněž byly spokojeny. Jen ten čas dost frčel. Opravdu jsem to Vilíkovi nedělali naschvál, ale opět je kostel zasvěcen Panně Marii, oni to tu v tom 11.stol. tak měli (a mají dodnes teda). Mimochodem, opět je to katedrála.
Dalšími zastávkami jsou benzínovky a čurpauzy v horách, překonáváme průsmyk cca 2500 n.m., sníh už tu není, ale mohl by. Nelze minout zastávku v Ia Seu d'Urgell, kde sídlí biskup odpovědný za Andorru a románský klášter je svou strohostí a velkolepostí překrásný. Ovšem bylo zde nějakých 35 st. a to fakt nečinilo to místo příjemným.
Hotel v Arans je příjemný, majitelé=servíři jsou milí a ovládají řeč Britů lépe než my, takže se jakž takž domluvíme. Od 1.7. tu mají novou místní daň, psík přispívá obecní pokladně 8x víc jak člověk - inu, užitečné zvíře. A protože je zde free wifi, nebylo třeba dětem pouštět film, prostě s námi nemluví.
Několik obrázků z cesty je zde.

9.7.2022

Velmi provařený den dnes, jen co je pravda. Původní plán byl dobýt sérii katarských hradů s drobným výkladem o tom, kdo to vlastně ti albigenští (neplést s pappenheimskými) byli. Vyjíždíme od hotelu kolem 9., aby se posádka trochu vyspala (málo, stejnak), jsme zhruba 1000 m.n.m. a je poctivě 20st. Nebe totálně jasný. Víme, co nás čeká (nevíme, myslíme si), a tak jsme již na začátku vyškrtli Carcassone, teda přesunuli ho na poslední den, že si jen maloučko zajedeme cestou domů.
Takže prvním postupovým cílem byla zřícenina hradu Montségur, bezmála rok obléhaná, kataři upáleni na louce pod hradem. My málem taky, ale to předbíhám. Cestaby nebyla až tak ošklivá, v příkopech orchideje v plném květu, koniklece odkvetlé, silnice hladké. Ovšem 3/4 hodiny čekačka na hranicích nám trochu zkazila náladu i plány. Nemluvě o tom, že klimatizace běžela na plný plyn a i tak to bylo málo (i když je to složitější - my vepředu jsme občas měli na kůži jinovatku, ale vzadu se pekli), venku 30. Když jsme vylezli z auta pod hradem, ještě jsme měli dobrý rozmar, 2 lahve vody a veliká ramena. Nahoře jsme byli bez vody i bez ramen, psík si ustlal již v parkánu a Jindra s ním. S dětmi jsme řádně zříceninu prozkoumali, obešli zevnitř i z venku, do věže vlezli, ale krom úplně nádherných výhledů na okolní kopečky (vesnic od doby d'Artagnana nepřibylo) nelze říct, že bychom takových zřícenin doma dost neměli.
Druý hrad ve Foix jsme jen objeli, protože osádka byla zdecimována, navíc jsme hledali záchod (měli u McD) a navíc na hradě probíhaly předváděčky středověkého života a to už jsme měli z Bezdězu dost nacvičené a nemusíme vše vidět víckrát. Každopádně ve Foix je hrad bezmála obnoven, to je úplně jiná třída. A žádnej kopec, tedy nic pro nás.
A tak jsme se zase sunuli přes hory (teda tunelem podstatný kus cesty) zpět, jen jsme v Lidlu nakoupili na snídani (cenový rozdíl na jedné bagetě mezi Lidlem a hotelem jsou cca 2€ a my jsme dost škudlilové) a děcka radostně čuměla. K večeři brknedlík s čunkou na cibulce karamelizované, k tomu francouzská polívka a nezbylo nic. Zhola nic.
Několik obrázků z cesty je zde.

10.7.2022

Abychom aspoň trochu vyvážili nadšení z moře, musíme stoupat k nebesům a k tomu je Andorra velmi vhodnou lokací. Opět jsme nemilosrdně buzeni, neb je rozhodnuto, že musíme být na lanovce první, aby tu všichni viděli, jací jsme. Fakt je ten, že pokud lanovka jezdí od 8:30, tak prodavačka lístků nastupuje do práce v 8:35 a umí anglicky zhruba na mé úrovni, ale nějaké lístky nám prodala. Obsluha kabinkové lanovky dnes obdrží v místní restauraci několik rund za vyprávění, jak mistr Yoda nastupoval do kabinky, nemá moc cenu to tu rozepisovat, děti vám to řeknou. Cesta vzhůru byla naprosto báječná, psík dokonce hleděl oknem ven a Fanča se bála málo. Nečekaně výstup z kabinky byl naprosto klidný, Yoda se tvářil, že několikrát denně vystupuje, nástupy ovšem zapomněl. Dokonalá andorrská synchronizace tomu chtěla, že na pokračování sedačkou čekáme 15 minut (zase maličko déle), opět jsme zde první, ale protože Vilík měl babiččin lístek, a ten na sedačku neplatil, lovíme babičku, která se již s Yodou vypravila pro šafrán a trochu toho zázvoru. Vše ale dobře dopadlo a jedem! Vlastně se vznášíme. Pod námi hlasitě sviští svišti, Fany má radost, že vidí blízké příbuzné třídního učitele. Od konce lanovky je to na Mirador Solar del Tristaina nějakých 300m, ovšem převýšení ještě možná 50. A nepříliš dobře se tu dýše, což Fanče nebrání v tanci na stezce, až se důchodci z mnoha zemí světa diví. A já se pak divil, že Fanča víceméně v klidu obešla celou rozhlednu nad propastí bez ohledu na to že pod nohama má pouze rošty. Ale zdálo se, že pohled kolkolem je i dětem příjemný, aspoň se tak tvářily (že by výcvik?). Než spáchaly různá selfie, chvilku jsme se zdrželi, ale ne víc, než to bylo nutné, a už zase svištíme přes svištící sviště dolů, kde čeká mistr Yoda a babička. Místo do fástfůdu, kam šilhá Vilík, jdeme k ledovcovým jezerům Estany del Mig a Estany Primer. Je to sice stoupání, ale nepříliš prudké, i když zpočátku Vilík měl pocit, že to nezvládne. Až autobusy penzistů vyzbrojených severskými holemi a svižně pochodujících pěšinou jej přesvědčily, že sokol z Vinohrad se nemůže dát zahanbit.
U jezera Fanča (dokonce pod dohledem babičky, to je dvojí šok) porušila všechny nařízení a zákazy a smočila nohy v ledovcovém jezeře, Vilík si nechal jen polít hlavu. Yoda vodu označil mocnou slinou při pití, počítám, že jim to zadře vodní elektrárny. Po chvilce kochání jdeme zpět, slunko pere jak na Sahaře.
A to je vlastně konec dnešního dobrodružství, protože poo se odpočívá, čumí a balí. Nic, nač by se dalo dobře vzpomínat.
Několik obrázků z kopců je zde.

11.7.2022

Cesta zpáteční, vždycky vlastně protivná, nudná. Zastávky jen technické, ale aspoň kratičce jsme dohnali ztrátu z předvčera návštěvou Carcassonu, měl být už spolu s ostatními katarskými hrady dobyt, počkal si na dnešek. A byla to chyba, protože jednak bylo málo času, jednak jsme tam dojeli v poledne a protlačit se všemi restauracemi bylo bezmála nad naše síly. A navíc ty obchody s meči a kušemi, to se nedalo prakticky překonat. Nemluvě o plyšových králících. Ustrnuli jsme se u crepy s nutellou, ale evidentně to bylo málo.
Pak už jen jízda, průjezd Lyonem jsme si trochu zkomplikovali, ale zase viděli "žraloka". Jinak nic zajímavého, snad jen ta teplota, těch 35st. je fakt pro nás nezvyklá výše.
Několik obrázků z cesty zde.

12.7.2022

Poslední úsek cesty je vlastně nejnudnější - jen jedeme. Snad jen vzpomínka na poslední jednonoční ubytování - rozhodně nejlepší koupelna (rohová vana!, 2 mramorová umyvadla, poctivě 20m2) a snídaně - na stole fakt džus z pomerančů, káva, čaj, topinkovač a toustový chléb (teda s kandovaným ovocem, ale co chcete ve Francii), jogurty, nutela, lívance, horká čokoláda, ovocný salát, marmelády, med... No oči přecházely, po spartánských bagetách bezmála Michelinská kvalita.
Bohužel to byl poslední opravdu dobrý zážitek z dneška, protože pak to fakt byla jen jízda, přerušovaná braním benzínu, nákupem sendvičů či hambáčů a venčením Yody. Jak jedeme na východ, teplota příjemně klesá.
V Liberci nás přivítali rodičové dětské osádky, přepočítali jim končetiny a odvezli si je bůhvíkam, už za ně odpovědnost neneseme, bude se nám stýskat. Ujeli s námi nějakých 5563 km, a to všechno s veselou myslí. Díky.
Obrázky z tohoto dne prostě žádný nejsou.